Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (2/10)
Přidáno ve čtvrtek 15. 9. 2011
Pokračování z 1. části.
Hitlerovský „nový pořádek v Evropě" a jeho strůjcové
Hitlerovský stát a hitlerovská armáda, uskutečňujíce uchvatitelské plány německo-fašistického imperialismu, nazývaly svůj loupežný cíl nejinak než ustavení „nového pořádku v Evropě". Pod těmito nabubřelými slovy se skrývalo přání, dosáhnout světovlády Německa a zavést všude teroristickou diktaturu zločinné kliky darmožroutů nad pracujícími masami, čili, jak pravil Hitler, „utvrditi vítězným mečem ,Herrenvolk', jenž podmanil svět úlohám vyšší kultury".
Sami němečtí fašisté dávali tento obraz „nového pořádku", tohoto nového společenského řádu. Vše řídí špička fašistické strany spolu s několika největšími německými bankéři, továrníky a velkostatkáři. Jim jsou podřízeni všichni ostatní němečtí velkostatkáři a kapitalisté, kterým je popřáno méně moci a méně materiálních statků. Za nimi jde veškeré střední měšťáctvo, úřednictvo a technická inteligence německá. Potom přijdou jako jejich sluhové němečtí dělníci a rolníci. Konečně pak veškeré obyvatelstvo uchvácených zemí nachází se v postavení otroků Němců, má se stát pouhými nositeli čísel, „dřevorubci a rozvažeči vody německého národa". O to se hitlerovci snažili a to také zaváděli. Jak je vidět, tato společenská pyramida „nového pořádku" není ničím novým, je to prostě návrat k nejhoršímu otrokářství.
„Nový pořádek" měl úplně předělat mapu Evropy. Uprostřed leží „Velkoněmecká říše, kde po stu letech bude žít ne dnešních 80, ale 250 milionů Němců". Tento zázračný přírůstek vznikne částečnou germanizací Slovanů a jiných obyvatel „Ostlandu". Velkoněmecká říše pohltí Skandinávii, Holandsko, větší část Belgie, Elsasko-Lotrinsko, Československo, jižní Tyroly, Švýcarsko, část Balkánu. Kolem tohoto centrálního státu se seskupí jeho vazalové - země s vládami, sestavenými ze zrádců, s vládami, jež jsou jen zástěrkou hitlerovské tyranie.
V každém případě jsou však těmto vládám nadřízeni němečtí ,,poradci", protektoři a radové. „Nový pořádek" znamená úplné hospodářské podmanění Evropy, její přeměnu v kolonii Německa. Jihovýchodní Evropa měla dodat Němcům obilí a naftu, Skandinávie železnou rudu, Československo stroje, Anglie lodi. Nejdůležitější průmyslové okresy v okupovaných zemích se přímo přivtělují k Německu. Zákonodárství dané země se na ně nevztahuje. Největší podniky přecházejí podvodem nebo přímo násilím (na příklad ,,arizací") do vlastnictví Němců. Přitom bohatnou ovšem v první řadě fašističtí pohlaváři jako Göring, který stál v čele nejbohatšího metalurgického koncernu. Střední a drobné průmyslové podniky se likvidují.
Velká rolnická hospodářství se konfiskují. Ta, která mají méně než 20 hektarů, odevzdávají se německým sedlákům a ostatní, do 120 ha, německým velkostatkářům. Drobná selská hospodářství se ruinují, rolníci se stávají bezzemky. V uchvácené zemi se násilně zavádí německá valuta, místní měna se znehodnocuje. Tímto způsobem a přímo německými rekvizicemi i různými ,,dobrovolnými" sbírkami pumpují se z evropských zemí potraviny a suroviny. Násilně a pod rouškou ,,dobrovolnosti" svážejí se do Německa pracovní síly - nezaměstnaní, rolníci ztrativší práci a vyhnaní ze své půdy, zruinovaní živnostníci, politicky podezřelí intelektuálové, váleční zajatci.
Vnitřně politický program ,,nového pořádku" spočívá ve zničení demokratických svobod, existujících v evropských zemích, v germanizaci těchto zemí, v hitlerizaci veškerého společenského myšlení. Parlament, odbory, svoboda tisku, shromažďování a svědomí, toto vše likvidovali fašisté v celé jimi okupované Evropě. V jednotlivých zemích sehráli k oklamání lidových mas komedii ,,parlamentů", sestavených z fašistických agentů. Odbory byly rozehnány, v podnicích řádily provokatérské špiclovské organizace. Veškerá osvěta, tisk, umění byly „usměrněny", sloužily germanizaci národů okupovaných zemí, vyhubení jejich národního ducha. Němečtí fašisté ničili památníky národní kultury, vyhlazovali národní inteligenci, snažili se, aby byly zapomenuty slavné národní tradice.
Všude namísto jmen velikých lidí toho či jiného národa stavěli svá vlastní banditská jména. Zohavivše zlodějskou hantýrkou svůj vlastní německý jazyk, kazili jeho vlivem jazyky podmaněných národů. Vše, co dávali namísto národní kultury, byla goebbelsovská propaganda, namířená proti svobodymilovným národům a rozšiřující podlé, lidožroutské, hitlerovské názory.
Nenávist k demokracii, k lidovládě byla jednou z vůdčích sil hitlerismu. „Světový názor, který se snaží zřeknutím se demokratické ideje odevzdat zemi nejlepšímu národu, to znamená vyšším lidem, musí logicky též uvnitř tohoto národa sledovat týž aristokratický princip a zabezpečit vůdcovství a maximální vliv v národě nejlepším hlavám" - psal Hitler. A Rosenberg v ,,Mýtu XX. století" ještě jasněji vyjádřil tuto zásadní nenávist, pramenící z monopolistického kapitalismu a halící se do rasového pláštíku, tuto nenávist k heslům francouzské revoluce, k rovnosti, volnosti a bratrství lidí: ,,Liberalismus přiznával svobodu - svobodu pohybu, obchodu, parlamentarismus, emancipaci žen, rovnost lidí a pohlaví atd. Hřešil tím proti zákonům přírody. Německá idea vyžaduje autoritu, typotvornou sílu, omezení, výcvik, záštitu rasového charakteru, přiznání věčné polarity pohlaví."
V oboru mezinárodní politiky měl být „nový pořádek v Evropě" jen základnou pro další výboje. Měl uskutečnit dávný sen německého imperialismu -jeho výboj po cestě tří ,,B": Berlín, Byzanc (Cařihrad), Bombay, po cestě jdoucí přes Irák s jeho naftou do Indie. Měly být uchváceny všechny kolonie Anglie a Francie v Africe a na konec mělo se udeřit na Kanadu a Jižní i Střední Ameriku.
,,Nový pořádek'' uskutečňovali němečtí fašisté podle určitého plánu, jenž počítal se zvláštními poměry, vyskytujícími se v každé zemi. Tak na příklad, když hitlerovci vtrhli do Norska, pokoušeli se prvotně vystupovat jako obhájci Norů proti nebezpečí anglické invaze, jež prý jim hrozí. Vydávali se za přátele tohoto jim ,,pokrevně příbuzného národa", těchto nejčistších reprezentantů ,,nordické rasy". Ale když se vyjasnilo, že žádný klam, žádní Quislingové nejsou s to zlomiti odpor norských vlastenců proti německým vetřelcům, shodili své masky. Přešli k týmž metodám budování ,,nového pořádku", jakých užívali v Polsku, v Jugoslávii, v okupovaných krajích Sovětského svazu, to znamená, k ničím nezastřenému násilí, neslýchanému svou ukrutností a svými rozměry. Prohlásili Nory za rasu zkaženou cizími živly a počali je bez rozpaků vyhlazovat. Tentýž program uskutečňovali i v Holandsku, Belgii, Alsasku-Lotrinsku, ve Francii, v českých zemích. Všechny tyto země, a taktéž podle jména ,,samostatné" státy - němečtí ,,spojenci" - Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Finsko, Slovensko a Bulharsko - nebyly ničím jiným, než různými etapami,,nového pořádku". Třicet milionů Slovanů mělo být vyhlazeno v prostoru na západ od Uralu; z Čechů měla být část vyhlazena, část poněmčena, část odtransportována na práce do Afriky, kde by postupně vyhynuli.
Konečný cíl byl všude týž. A k němu se pokoušeli dojít konec konců vždy týmiž metodami: týráním a mučením obyvatelstva, vydaného na pospas postupnému vyhladovění, koncentračními tábory, mučírnami gestapa, šibenicemi, postřílením rukojmí, znásilňováním žen, rabováním, zabíjením dětí a starců, sterilizací nepohodlných elementů, prohlašovaných za ,,méněcenné", systematickým vyhlazováním Židů, Slovanů, východních národů.Mnoho biče a trochu perníku - koupení bezideových, zbabělých, kolísavých, prodejných, nepoctivých elementů. Lstivá, často ne zcela bezvýsledná činnost na rozložení mládeže v okupovaných zemích, jíž malovali lehký, ,,skvělý" život za cenu odrodilství, přiznání nevyhnutelného panství Němců a modlení se k ,,vůdci".
Ustavujíce svůj ,,nový pořádek", hitlerovci se ovšem nenapravitelně přepočítali. ,,Civilizace", kterou oni zaváděli, mluvila sama za sebe, a proto se jim nemohlo podařit vydávati se za ,,obhájce civilizace" proti „barbarským bolševikům". Utlačované národy hodnotili podle sebe, měli za to, že lidové masy se dají lehce zastrašit a podkoupit. Avšak na Ukrajině a v Bělorusku a všude na okupovaném území Sovětského svazu se jim postavila na odpor mohutná vlna národního hněvu a nenávisti, vlna partyzánů, jež pohřbila mnoho desítek tisíců Němců. Ale ani lidové masy evropských okupovaných zemí nepodařilo se Němcům pokořiti. V Jugoslávii a v Norsku, ve Francii, v Řecku, na Slovensku, v zemích českomoravských, všude se vzchopily tisíce odhodlaných mužů a žen k urputnému boji proti německým vetřelcům; mařili jejich opatření, zasadili jim i mnoho těžkých ran, podstatně dopomohli k jejich úplnému vypuzení. „Nový pořádek" se zhroutil dříve, než byl ustaven. Aby se však nikdy nikdo nemohl znova pokoušeti o ustavení tohoto ,,pořádku", musí býti vyhubeni jeho strůjcové a musí býti vykořeněn fašistický světový názor, o který se tento pořádek opíral.
ZÁSADY „IDEOLOGIE" NĚMECKÉHO FAŠISMU
Dříve než se budeme zabývat rozborem zásad nacistické ideologie, je přirozené, že se zeptáme, je-li vůbec oprávněné mluvit o nějaké ,,ideologii" německého fašismu. Hitlerovci upadli mravně a kulturně na úroveň dravé zvěře či ještě níže, neboť dravec musí zabíjet, aby mohl žít. Ale hitlerovec zabíjel z pouhé perverzní radosti ze samého zabíjení, a proto porovnávání hitlerovců s dravci je vlastně urážkou pro dravce. Mluviti o jakési ,,ideologii" vlků, hyen a šakalů je ovšem nesmyslné. Ideologie, byť i jen těch nejprimitivnějších divochů, je vždy nadstavbou nad hmotnou základnou lidské společnosti. Právě existencí ideologie se člověk nejnápadněji liší od zvířete.
Přesto přece jsme s touto výhradou oprávněni mluviti o ideologii německého fašismu. Hitlerovští vojáci a hitlerovští dělníci a dělnice jeho zbrojovek byli velmi blízcí robotům, ale přece jen to nebyly jen mechanicky natažené stroje. Neuvažovali sice, ale přece jen mysleli - ač ne svobodně a samostatně, ale cizími, naočkovanými myšlenkami. Každého dne a každé hodiny nalévala do nich Goebbelsova propaganda myšlenky, jež je hnaly spolu s bázní před gestapem k šíleným lotrovským skutkům na podporu šílených a lotrovských záměrů. Tuto ideologii upevňovaly v nich nejen časopisy, knihy, školy, divadlo, biograf a rádio, ale i masové organizace „dělnické fronty", Hitlerovy mládeže, organizace žen, organizace sportovní a jiné, jež byly vlastně jen filiálkami nacistické strany.
Ačkoliv se hitlerovská sběř málo starala o to, aby její ideologie byla celistvá a vnitřně důsledná a ačkoliv si pro svou potřebu přivlastňovala zlomky všemožných reakčních ideologií, přičemž, čím více páchly hnisem rozkladu, tím lépe - jev ní přece jen něco sjednocujícího, a to je její výbojný, utlačovatelský cíl. Tato ideologie byla neobyčejně důležitým činitelem, který připravoval válku, byla významným činitelem i za války samé a její zbytky, volně roztroušené nejen v Německu, ale i v mnohých jiných zemích, a to i v demokraciích západní Evropy a Ameriky - zůstaly podnes hrozným nebezpečím pro budoucnost lidstva.
Hitlerovský systém sestával tedy nejen z nejukrutnějšího teroru vybudovaného ve všech podrobnostech s příslovečným německým pedantstvím, ale i z jakési soustavy společenského myšlení, z jakési ideologie, jež se Němcům úporně vštěpovala tak (a Němci byli pro ni svou odvěkou výchovou většinou dobře připraveni), že se opravdu stala-v různé míře v různých společenských vrstvách - vládnoucí ideologií Němců ,,třetí říše".
Pro hitlerovskou ideologii je příznačný její cynický, demagogický ráz. Je co ideologie fašismu, zjevu zplozeného imperialismem, a tedy ideologie imperialistická. Zároveň však musí tato ideologie počítat s maloměšťáky a rolnictvem, neboť bez této masové základny by byl fašismus nemožný.
Proto má tato ideologie dvě tváře: v tlustých knihách, tam, kde se obrací ke svým pánům, říká něco zcela jiného, než když mluví v novinách, v brožurách a letácích k lidu. Tato dvojsmyslnost fašistické ideologie není náhodná. Odráží se v ní ta okolnost, že se fašismus dostal v Německu k moci jak následkem slabosti německé dělnické třídy a zrady spáchané německou sociální demokracií proti dělnictvu, tak i následkem slabosti německé buržoazie, jež ve své vnitřní politice nebyla s to udržeti nadále vládu starými metodami parlamentarismu a buržoazní demokracie, a jež ve své mezinárodní politice nemohla najíti mírové východisko ze světové hospodářské a politické krize.
Proto používala hitlerovská ideologie, vyrostší ne ze síly, ale ze slabosti, tak hojně nacionální a socialistické demagogie. Proto vystupovala pod antikapitalistickou formou, proti „plutokratům", využívajíc zvláště v období po první světové válce těžké materiální situace německého lidu a ideologického rozkladu, zavládnuvšího v Německu, zklamání lidu kompromisní, zbabělou politikou německé sociální demokracie, dávno nakažené šosáckou omezeností, lokajstvím a tupostí prušáctví, jež zanechaly silné stopy i na mnohých progresivních jevech v dějinách německé myšlenky.
Proto nasliboval Hitler tak mnoho, když usiloval o moc: německé živnostníky že zbaví soutěže velkokapitálu a velkoobchodu, lichvy bank, německé rolnictvo útlaku velkostatkářů. Ovšem, žádný z těchto slibů potom nesplnil a ani splnit nemohl, neboť dávno ujistil své pány, s jichž podporou se stal kancléřem, že to jsou jen prázdná slova, potřebná pro volby, což vedlo k známé vzpouře Roehmově, vzpouře zklamaných, uvěřivších v německý socialismus maloměšťáků. Proto rozvraceli hitlerovci německý národ mravně, podlézali mu, podpláceli ho, činili ho účastníkem svých zločinů, svého loupežného výboje, činili ho spoluzodpovědným za hrozné bestiality jimi páchané, ničili v něm poslední zbytky odporu proti ideologii, kterou mu naočkovali.
Tak zvaná „ideologie" hitlerismu opírá se o tři hlavní zásady, a to o rasismus, ideu „svrchovanosti státu" a ideu „člověka vůle".
Rasismus tvrdí, že různé rasy, na které se lidstvo dělí, nejsou rovnocenné, ale že jsou mezi nimi rasy vyšší a nižší. Vyšší rasy jsou určeny k tomu, aby panovaly nad nižšími rasami. Rasismus existuje dávno. Zotročovatelé se vždy snažili ospravedlnit jím své panství nad porobenými národy. Již staří Egypťané se pokládali za jedině vyvolenou rasu a na všechny ostatní národy pohlíželi jako na nečisté. I staří Židé o sobě tvrdili, že právě oni jsou národem, bohem vyvoleným. A staří Římané nazývali všechny neřímské národy barbary.
V XIX. století, kdy bylo třeba posvětit dobyvačnou koloniální kapitalistickou politiku, bylo k tomu opět použito „rasové teorie". Francouzský hrabě Gobineau „objevil" nového ducha této „teorie". Prohlásil za vyšší rasu „árijce", rasu nordickou či severní, lidi s plavými vlasy a modrýma očima, vysoké a krásné postavy. Této Gobineauovy „teorie", kterou dále rozvíjel Lapouge, Chamberlain, Gumplowicz a jiní (je zajímavé, že žádný z nich nebyl Němcem), chopili se hitlerovci. Všechno, co bylo řečeno o „árijcích" - tvrdili - vztahuje se ovšem pouze na Němce. Slovany, Francouze, Anglosasy, Židy, tím spíše pak neevropské národy, zařadili fašisté mezi nižší rasy, které je nejen možno, ale nutno vyhladit, jestliže dobrovolně neskloní hlavu pod jařmo. Rasismus je hlavní oporou fašistického imperialismu. ,,Nacionální imperialismus je spojen s krví a nachází v ní své oprávnění", říká otevřeně Rosenberg.
Hovoře o plánech přípravy války, Stalin r. 1934 pravil: ,,Třetí říše si myslí, že válku musí organizovat ,vyšší rasy', řekněme, německá ,rasa' proti ,nižší rase', především proti Slovanům, že jen taková válka může být východiskem ze situace, neboť ,vyšší rasa' je povolána oplodnit ,nižší´ a panovati nad ní. Připusťme, že tuto divnou teorii, jež má tak daleko k vědě, jako nebe k zemi, připusťme, že tuto divnou teorii převedli do praxe. Jaký to může mít následek? Je známo, že se starý Řím díval právě tak na předky dnešních Němců a Francouzů, jako se dívají teď představitelé ,vyšší rasy' na slovanská plemena. Je známo, že starý Řím pohlížel na ně jako na ,nižší rasu', ,barbary', určené být ve věčném podřízení ,vyšší rase', ,velikému Římu', a při tom - mezi námi řečeno - starý Řím byl k tomu do jisté míry oprávněn, což se ovšem nemůže říci o představitelích dnešní ,vyšší rasy'.
A jaký to mělo následek? Stalo se to, že Neřímané, to znamená všichni barbaři, se sjednotili proti společnému nepříteli a ohromným náporem povalili Řím. Ptáme se: Kde je záruka, že nároky představitelů dnešní ,vyšší rasy' nepovedou k týmž žalostným důsledkům? Kde je záruka, že fašističtí literární politikové v Berlíně budou šťastnější, než byli staří a zkušení uchvatitelé v Římě? Nebude snad správným předpokládati opak toho?" Německý rasismus opravdu, jak to předpověděl Stalin, sehrál svou úlohu v organizaci války, ovšem i s týmž, Stalinem předvídaným a pro Němce tak smutným výsledkem.
Ale co je vlastně podstatou rasismu? Na světe, jak známo, jsou různé rasy. Lidé se dělí samozřejmé na skupiny, lišící se od sebe barvou kůže, barvou i formou vlasů, očí, formou lebky, nosu atp. Ale pro to, jaké místo ten či onen národ zaujímá v historii, je na jistém stupni svého vývoje vyspělý či zaostalý, vládnoucí či podřízený, nemají tyto fyziologické znaky naprosto žádného významu.
Rasové a nacionální zvláštnosti vykazují ovšem jistý vliv na temperament a charakter lidí, avšak jen vliv druhořadý, podřadný. Nedělají člověka poctivým či nepoctivým, rozumným či hloupým, statečným či zbabělým atd. Neformují jeho vlastnosti, ale dodávají jim jen zvláštního svérázu, zbarvení, odstínu. Taktéž neexistují rasy jako věčné, neproměnné a přesně mezi sebou rozhraničené útvary, jak to líčí rasisté. Jako všechno na světě, i rasy se vyvíjejí, splývají, a soudobé národy nenáleží k nějakým abstraktním ,,čistým rasám", ale jsou směsicí mnoha ras s různými rasovými znaky.
Vezměme Egypťany, kteří byli kdysi vládnoucím a vysoce kulturním národem. Jejich potomci, Fellahové, dnes bídně živoří. A což potomci Římanů - Italové? Ti v této válce sloužili Němcům, potomkům oněch Teutonů, které Římané pokládali za barbary. Je tedy nabíledni, že životní, hmotná a kulturní úroveň národa i jeho vojenská síla není určována rasovými zvláštnostmi, jež se po celé věky mění jen velmi pozvolna, nýbrž historicky se rychle měnícími společensko-hospodářskými podmínkami.
Stejně tak je od základu lživé tvrzení, ze by jen jedna nějaká rasa byla mimořádně obdařena talenty a ctnostmi, že by jen ona vytvořila všechny kulturní hodnoty. Vědecké objevy, technické vynálezy, umělecká díla - to vše jsou výtvory všech ras a národů, nikoliv jen ,,árijců". Na příklad pluh zhotovili semité ve starém Babylóně, kolo bylo vyrobeno v Asýrii, kompas, střelný prach a papír byly vynalezeny v Číně a způsob zpracování železné rudy odhalili afričtí negři. Ve všech vědeckých oborech zračí se práce učenců všech národností. Jestliže pak jednotlivé národy naší doby jsou kulturně zaostalé, to ne proto, že taková už je jejich ,,rasová povaha", nýbrž proto, že jsou během staletí nelítostně olupovány a zotročovány.
Ale fašisté se odvolávají na výrok E. Dühringův: ,,Mezi člověkem jedné rasy a člověkem druhé rasy může být větší rozdíl než mezi člověkem a zvířetem." A opravdu, cožpak se Hitler, tento pochop milionů lidských životů, nevydával za vegetariána a ochránce zvířat?
Máme však nesčetné důkazy o tom, že žádná propast mezi rasami neexistuje a že význam, jenž má ta či jiná rasa pro kulturu, se během dějin mění. Tak v carském Rusku náležely mnohé národy, jako například Uzbeci, k těm nejzaostalejším. Za sovětské vlády, když byli osvobozeni od národního útlaku a od vykořisťování, vyšli z těchto národů vynikající učenci, inženýři, spisovatelé, umělci, státníci a političtí pracovníci. To je zcela pochopitelné. Vždyť již předkové nynějších Uzbeků vybudovali v IX. a XI. století kvetoucí středoasijské státy v Chorezmě a Buchaře.
Dodnes se po nich zachovaly v Samarkandě čarokrásné architektonické památky, jakož i četná svědectví poezie a velkých vymožeností algebry a astronomie.
Ze všeho toho je zřejmo, že rasismus nemá pranic společného s vědou. Ostatně i němečtí fašisté byli záhy nuceni zříci se původního vydání své rasové teorie. Hned uvidíme proč. Předevšímsami pohlaváři fašistické lupičské bandy nijak se nehodili za vzory „čisté vyšší rasy". Proto nejen v okupovaných zemích, ale i v Německu kolovala okřídlená slova: „Plavý jako Hitler, štíhlý jako Göring, krásný jako Goebbels, věrný jako Hess."
Za druhé si toho vyžadovala i zahraniční fašistická politika. Jenom lidé stižení slepotou byli by mohli tvrdit, že Hitlerovi spojenci z gangsterské „osy", Japonci a taktéž Maďaři či Rumuni patří k té plavé ,,nordické" rase. Za třetí si to vynutila i vnitřní fašistická politika. Než Hitler uchvátil moc, nasliboval německému národu jakožto „vyšší rase" modré s nebe. Později však, když se začalo s dělením naloupeného - zvláště v prvém období války, kdy toho Němci nakradli tak mnoho v Evropě - pohlaváři seznali, že by nebylo výhodné, děliti se s druhými jen proto, že jsou jako oni téže „rasy". Hitlerovci se tedy museli přizpůsobit. Počali tvrdit, že rasu není možno rozpoznat jen podle vnějších příznaků: projevuje se „vnitřním, vpravdě německým duchem, který je konec konců určován... věrností hitlerovské straně a pravým vojenským chováním." Není proto nic divného, že v hitlerovském Německu i ten nejčistokrevnější Němec mohl být prohlášen za „rasově cizího", protože byl antifašistou. Naopak za „dobré služby" bylo možno obdržeti povýšení na „árijce", jak se to stalo na příklad frankfurtskému bankéři Mendelssohnovi.
Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946